MediaoislámuMediaoislámu

Mediaoislamu.cz je komunikační platforma pro sdílení zpráv na dané téma.

Sto ran bičem by byl úspěch (Respekt)

Ilustrace k článku: Sto ran bičem by byl úspěch (Respekt)

Tento rozhovor byl nadací Open Society Fund ve čtvrtek 14.4.2011 vyhlášen Nejlepším rozhovorem roku 2010. Dodatečně jej pro vás odemykáme, abyste si jej mohli přečíst.

Šádí Sadrová stála v čele kampaně proti trestu smrti ukamenováním v Íránu. Obhajuje ženy, které se zprotivily tamnímu režimu a ortodoxní části společnosti, a kvůli své práci byla sama obviněna a musela odjet ze země. Film Zemřít ukamenováním, v němž vypráví o svých zkušenostech, byl uveden na festivalu Jeden svět.

V dokumentu Zemřít ukamenováním jste nosila muslimský šátek, teď ho ale nemáte.
To proto, že jste v Evropě?
Jsem ateistka, a tak když můžu a nejsem v Íránu, nenosím ho. Měly jsme mimochodem o nošení šátku dlouhou debatu s kolegyněmi, které v tom filmu vystupují, protože ani jedna z nás ho dobrovolně doma nenosí. Íránský zákon říká, že žena musí být zahalená na veřejnosti, ale toleruje se, pokud v čistě ženských, nevládních firmách šátek nenosí. A my všechny pracujeme pro nevládní sektor a s ženami. Nakonec jsme se ale dohodly, že se radši zahalíme, abychom věc ještě víc nekomplikovaly.

Když má být kamenování exemplární veřejný trest, proč se děje tajně?
Protože ukamenování jako trest za cizoložství nikdy nebylo součástí íránské kultury, na rozdíl třeba od afghánské nebo pákistánské. Do trestního zákoníku ho zavedli až představitelé Chomejního islámské revoluce v roce 1979 a v prvních dvou třech letech takové veřejné popravy probíhaly. Lidé je ale nepřijali, odmítli se jich účastnit právě proto, že na něco takového nebyli zvyklí. Navíc se proti tomu už v té době ozvalo mezinárodní společenství. Chomejní proto vydal povel soudcům: Když vynesete verdikt smrti ukamenováním, neprovádějte ho na veřejných místech. Tento způsob popravy proto už v osmdesátých letech zmizel z veřejných prostranství a byla na něj uvalena i cenzura. Nesmělo se o něm psát ani veřejně mluvit. Jako kdyby neexistoval.

Komu pak slouží tohle barbarské představení, když u něj chybí publikum?

Hlavně těm, kteří verdikt vydají: soudcům. Soudci v Íránu jsou pod přísnou kontrolou státu a tlakem ájatolláhů. I šéfem justice je ostatně nejvyšší duchovní vůdce, ájatolláh Alí Chameneí. Muž, který chce být soudcem, musí pocházet ze zbožné rodiny, sám musí být ortodoxní věřící a prochází několikerými zkouškami z práva šaría. Navíc členové Revolučních gard soudce pravidelně sledují – jejich chování, dokonce i jejich rodiny a historii verdiktů. Soudci jsou proto jednou z nejfundamentalističtějších skupin populace. Pamatuji se na případ páru, vdané ženy a ženatého muže, kteří se dopustili cizoložství. Ženu soudce uchránil, muže poslal na smrt ukamenováním. Když jsem se ptala proč, řekl mi zcela vážně, že ukamenováním poslal muže do nebe. Ženu odsoudil „jen“ ke sto ranám bičem, protože si podle něj ukamenování – tedy v jeho chápání cestu do nebe – „nezasloužila“.


Odkaz na článek Externí odkaz
Témata: ,